Musím říct, že tohle se mnou dost pohlo….
Dobrý den, pane doktore,
díky mému tátovi vás dlouhodobě sleduji a velmi si vás vážím. Chtěl bych vás tímto poprosit o jednu osobní zprávu, kterou bych rád předal vašim posluchačům.
Můj otec, narozený v roce 1970, byl ten nejpracovitější a nejpraktičtější člověk, jakého jsem kdy poznal. Pro rodinu by udělal první poslední – díky němu máme kde bydlet, díky němu jsme mohli vybudovat rodinné včelařství… Těch věcí, které dokázal vlastníma rukama, je nespočet. Byl součástí silné generace, která si uměla poradit, a díky jeho tvrdé, ale spravedlivé výchově jsem dnes připravený čelit této nelehké době.
Bohužel je tu jedno velké ALE. Táta měl velmi unavené nervy, byl cholerik, workoholik, nesmírně zodpovědný a až přespříliš šetřivý. Když sledoval politiku ze všech možných směrů, velmi ho ničilo, kam se dnešní svět řítí. Nechápal, jak lidé mohou být tak lehkověrní a volit vládu, kterou považoval za škodlivou a nekompetentní – a po čtyřech letech ji ještě obhajovat.
Snažil se lidi přesvědčit, jak věci doopravdy jsou, protože měl přehled a neuvěřitelné množství informací o dění doma i ve světě – a vděčil za to i vám a vašim komentářům.
Proč tohle všechno píšu?
Před týdnem se můj otec zastřelil. Nebylo to jen kvůli politice, ale byl to jeden z faktorů, které k tomu přispěly.
Chtěl bych vás požádat, zda byste mohl vašim posluchačům připomenout, že je to pořád jen politika – a že sáhnout si na život není nikdy řešení. Vždycky může být hůř, ale taky může být líp. O naději bychom neměli nikdy přijít.
Od té doby jsem slyšel už o několika podobných případech – a bohužel se ukazuje, že sebevražd v důsledku celospolečenského stresu přibývá.
Táta vás podporoval, fandil vám a já v tom chci pokračovat. Děkuji, že dáváte lidem informace i sílu přemýšlet.
